Ignazio Silone
| Ignazio Silone | |
|---|---|
 | |
| Narození | 1. května 1900 Pescina |
| Úmrtí | 22. srpna 1978 (ve věku 78 let) Ženeva |
| Pseudonym | Ignazio Silone |
| Povolání | politik, novinář, romanopisec, dramatik a spisovatel |
| Témata | literatura, žurnalistika a politika |
| Ocenění | Cena Jeruzaléma (1969) Světová cena Cina Del Ducy (1971) Cena Gottfrieda Kellera (1973) |
| Politická příslušnost | Italská socialistická strana |
| Partner(ka) | Gabriella Seidenfeld |
 oficiální stránka | |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Ignazio Silone, vlastním jménem Secondino Tranquilli (1. května 1900 Pescina – 22. srpna 1978 Ženeva) byl italský spisovatel a politik.
Od sedmnácti let se angažoval v Italské socialistické straně a v roce 1921 byl mezi prvními jejími členy, kteří odešli do komunistické strany. Byl redaktorem stranického deníku Il Lavoratore v Terstu. Od roku 1930 žil v exilu ve Švýcarsku, jeho bratr Romolo byl v roce 1931 umučen fašistickou policií.
Ve třicátých letech se Silone stal kritikem stalinismu a byl vyloučen z komunistické strany.[1] Byl významným představitelem antifašistické italské emigrace, publikoval studii Il fascismo. Origini e sviluppo a ve světově úspěšných románech Fontamara (v roce 1980 jej zfilmoval Carlo Lizzani) a Chléb a víno zobrazil nástup fašismu ve svém rodném kraji Marsica. Po druhé válce se vrátil do vlasti a v letech 1946 až 1948 byl poslancem za Italskou demokratickou socialistickou stranu. Stal se prominentním kritikem komunistických režimů, angažoval se ve Společnosti pro svobodnou kulturu a byl jedním z přispěvatelů sborníku The God that Failed, v němž exkomunističtí intelektuálové vysvětlovali svůj rozchod se stranou. Z jeho poválečné tvorby je nejvýznamnější drama A on se skryl a psychologický venkovský román Lukovo tajemství. Na sklonku života se značil za „socialistu bez strany a křesťana bez církve“.[2]
V roce 1954 byl předsedou poroty Benátského filmového festivalu. V roce 1965 získal Premio Marzotto, v roce 1969 Cenu Jeruzaléma a v roce 1973 Cenu Gottfrieda Kellera, byl také desetkrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu.[3] V roce 1973 mu byl udělen Řád zásluh o Italskou republiku. V roce 2006 bylo v jeho rodném městě otevřeno Siloneho muzeum.
Jeho manželkou byla irská novinářka Darina Laracyová.
V roce 2000 vydali italští historikové Dario Biocca a Mauro Canali knihu, v níž Siloneho označili za dlouholetého informátora italské tajné policie i Central Intelligence Agency.[4]
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Encyclopaedia Britannica Dostupné online
- ↑ Nuevo Giornale di Filisofia delle Regione Dostupné online Archivováno 13. 6. 2020 na Wayback Machine.
- ↑ Nobel Prize Dostupné online
- ↑ Italia Libri Dostupné online
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Ignazio Silone na Wikimedia Commons
